"... Věděli jsme, že nám ji za chvíli přivezou... Pak ta sanitka přijela... Kolegové z ní vyložili na speciální pohotovostní lůžko mladičkou dívku... křehkou, krásnou..."

              Ve většině těžkých případů zkušený lékař dokáže odhadnout závažnost stavu zraněného nebo těžce nemocného pacienta. Už z prvního pohledu jsem věděl, že je - zle!"

              Jeep ji srazil na přechodu. V plné rychlosti vrazil chromovaným nárazníkem do něžné dívky – ještě téměř dítěte. Ta měla mít ve svých dvaceti letech život teprve před sebou, měla obdarovat svou krásou a něhou muže, který by si ji zasloužil. Měla mít děti, starat se o své rodiče, až by zestárli...

              "Snad v jediné vteřině - opravdu déle to netrvalo - jsem si dovolil na dívku pohlédnout očima zarmouceného člověka, kterému je strašně líto, že někdo - kdo si to vůbec nezaslouží - umírá. - A já jsem věděl, že je vlastně - mrtvá... A přesto jsem tak strašně chtěl, abychom tu dívku zachránili...

              Ještě dnes si vzpomínám, jak jsem byl zlý na celý náš tým, který věděl - stejně jako já - že jí není pomoci, že byla mrtvá už ve chvíli, kdy ji k nám přivezli. Resuscitovali jsme okamžitě, ihned, dlouho... více, než přikazují medicínská pravidla.

Nechtěl jsem, aby zemřela. Tak moc, tak strašně mi bylo té dívenky líto. Snažili jsme se, ze všech sil jsme o ni bojovali; dělali jsme možné i nemožné, i přímou masáž srdce, ale ztratili jsme ji...

Když to všechno skončilo, šel jsem a kopal jsem do dveří a do zdí. Pak jsem dřepěl v rohu a brečel jsem - dlouho. Přišla noc, já schouleně a vyčerpaně seděl už na inspekčním pokoji, všude byla tma a ve mně bylo prázdno, takové hluboké, lidské, tíživé. Pak přišla její rodina. Bylo jim strašně těžké říci, že jejich dcera zemřela..."